Skoro dva roky jsem zařazená do pracovního procesu. Pracuji jako všeobecná sestra. 

Když jsem se rozhodovala, kam na školu, neměla jsem ponětí o tom, co chci v životě dělat. Myslím, že takhle to má spousta patnáctiletých. Začíná s námi cloumat období vzdoru a všichni po nás chtějí, abychom se rozhodli, co budeme po zbytek života dělat... 

Jako malá jsem chtěla být kadeřnice, maminka, veterinářka, sestřička, číšnice, cestovatelka, popelář... a mohla bych psát spousty dalších zaměstnání. 

Když však přišlo na to zmíněné rozhodování, člověk neměl ani tušení, co s tím. Ve škole se dělaly různé testy, aby se zjistilo, na jaké povolání se hodíme. Jenže bohužel pro nás, ty testy byly nic neříkající, protože když jste zaškrtli, že jste rádi mezi lidmi, už jste se automaticky hodili do sociálních sfér. A to i po pohovoru s nějakými odborníky, kteří k nám na školu přijeli, abychom se pobavili o těch testech. Moc je nezajímalo to, jak s nimi mluvíte, ale to co jste vyplnili do testů. Největší výhodou pro mě bylo, že jsme si mohli dávat tři přihlášky na střední školy. Proto jsem poslala přihlášku na tři různé školy s tím, že tam kde budu mít nejlepší výsledky, tam půjdu. 

Bumho! Zdrávka! Hradec? Intr?.... Já a sestřička? No tak proč ne... Zkusím, uvidím... 

Po sedmi (osmi) letech studia jsem hotová sestra. Čtyři roky sřední, tři roky VOŠ a rok VŠ při polovičním úvazku. Pět let praxe při studiu. Za tu dobu vám pod ,,rukama projde" neskutečné množství lidí. Někteří vám zůstanou v paměti, někteří zmizí tak rychle, jak rychle přišli... 

Mám za sebou skoro dva roky. Pracuji sama za sebe a i v týmu. Mám zodpovědnost za svou práci a zodpovědnost za další tři až čtyři nemocné lidi... Poznáváte je. Oni se na vás upínají. V tu danou chvíli tam jste pro ně oporou vy... Každý je jiný, ale zároveň stejný... Věkové rozdíly pacientů se kolikrát pohybují i okolo 80 let. Takže se člověk musí naladit na vlnu skoro stoletého člověka a poté přehodit na potřeby dvacetiletého... Občas se totiž stane, že mluvíte automaticky úplně na všechny až moc nahlas nebo až moc potichu.. :) 

Mohla bych tu popisovat spoustu krásných i smutných okamžiků, ale je jich tolik, že bych nedokázala vybrat ty nejlepší... 

I když začátky mé pracovní kariéry byly hodně těžké a přemýšlela jsem nad tím, že opravdu nemám být sestra, jsem ráda, že tu práci dělám... :) I když díky ní nemám skoro žádný osobní život a nemůžu moc plánovat dopředu, protože když si něco naplánuju, je téměř pravidlem, že mně odvolají do práce, protože onemocní kolegyně a jsem jediná, kdo za ní může zaskočit... A když už teda mám alespoň jeden den volna, jsem ráda, že nemusím nic moc dělat a zotavuju se z předchozího pracovního nasazení... A teším se, až budu mít za čtrnáctdní dva dny volna a budu moci jet navštívit rodiče... :D 

Mám ráda svou práci!